všechny cesty vedou okolo
část 2.
den 4: z krpálu do krpálu
Evakuace objektu se tedy naštěstí nekonala, ale zas tak daleko od pravdy můj mozek nebyl. Ráno mezi zaměstnanci panoval jakýsi rozruch, že prý se spustil poplach, že někde evidentně praskla voda či co a zmateně zjišťovali, co se vlastně děje a kde se co vypíná.
…že by ty trubky neunesly nápor mého večerního praní?
Nakládám Jimmyho (to je kolo… ehm… zmiňovala jsem se, že ho mám pojmenovaný?) a suneme se na náměstí, kde očekávám, že budou zase nějaké dorozumívací tahanice s paní džípíeskovou. A pak to přišlo. Be careful what you wish for. Včera jsem svým kámošům po dojezdu odeslala zprávu, kde místo Kadaň stálo ze srandy slovo „Kakaň“. No a jedna taková ptačí kakaň mi přistála přímo na ruce. Můžu se jít mejt znova…
Gps kupodivu neprotestovala, a tak můžu vyrazit vzhůru. Doslova. Do krpálu. Ale teď už mířím na jih, takže se pojede s novou energií. (Já totiž míííluju Jižní Čechy.)
Mno… na nějaký ceduli, kterou jsem míjela, bylo napsáno „Doupovské hory“. V tu chvíli se moje poslední dvě mozkový buňky zmohly na následující myšlenky:
1. Kterej inteligent si volnou trasu dobrovolně nakliká přes HORY
a
2. Evidentně jedu fakt HODNĚ pomalu, když stíhám číst nadpisy turistických tabulí 😀
Uvažuju, kudy asi jeli ostatní a jestli taky jeli tyhle šílený krpály, ale myslím, že ostatní to chrtili po hlavních silnicích (což já tuze nerada). A někteří z nich už jsou zpátky v cíli v Žacléři. Nechápu. Co vím, tak jeden člen výpravy jel přes Pětipsy, přes které jsem včera dojížděla do Kadaně. To vím tedy díky nočnímu příběhu, který s námi sdílel. Nemám na to sice autorská práva, ale nedá mi to, protože tohle člověk nezažije každou noc: „V jednu hodinu ranní jsem měl návštěvu. Přišli se na mě podívat synek, jeho maminka a děda, prý že v parku leží mrtvola. Paní měla v ruce smeták na pošťouchnutí…“ ale nakonec se vše vysvětlilo a prej si i dobře pokecali 😀
den 5: hudební vložka
Soukám se ze spacáku dobrovolně po 5. hodině ranní. Kromě každodenního západu sluníčka tedy vidím nad obzorem i východ a chvíli tu nádheru jen tak pozoruju. Balím své obydlí. Taky trochu proto, že kempím na louce kousek od silnice, takže chci vypadat normálně, než kolem začnou jezdit lidi do práce. Aby mě nepřišli pošťouchnout smetákem, že jo…
Při pětikilometrovém sjezdu do Města Touškov jsem k tomu kolu málem přimrzla! A to Město Touškov má skutečně v názvu „Město“ …ještě že né třeba „hory“, což by se v mým případě mohlo klidně stát. Rozmrzám v Potravinách a pak ještě vedle v Coopu, akorát otvírají.
Pokud by někomu neseděly časy – že jsem vstávala v 5 a že akorát otvírá Coop (v 7.30), tak je to tím, že mi nehorázně dlouho trvá, než se pobalím! Ale při tom východu sluníčka stálo za to stát na místě 🙂
Projíždím pár vesnic, už je teplo. Za dalších pár vesnic už je vedro.
Přejíždím mostík přes dálnici, což znamená, že se dostávám pod Plzeň. Jižní Čechy, už jedu! 😀
Cestou se samozřejmě zastavuju všude možně, procházím si kamenný labyrint a dělím se o koblihu s dřevěným mývalem (nebo jezevcem či skunkem nebo co je zač), který je součástí lavičky. Je to fakt poleno, ani si nekousnul… No předžvejkávat mu to nebudu, aspoň ta kobliha zbyde celá pro mě 😀
Vymotávám se z Dobřan. Gpska mi ukazuje, kam zahnout a občas napíše i název osady či ulice… a teď tam stojí: „250 m psychiatrická léčebna“. Ok, děkuju za upřímnost, už to se mnou jde asi fakt z kopce. I když furt šlapu do krpálu. No nic, jedu dál a doufám, že služby tohoto typu nebudu potřebovat. 😀
Chlumčany. Chlumčany Keramička. To mi je nějaký povědomý! Myslím, že tohle je ta keramička, ve které jsme byli ve druháku na ČVUTu na exkurzi. Zrovna nedávno jsem si na to vzpomněla a bloumala nad tím, kde to bylo, vybavila jsem si jen to, že někde u Plzně, a teď jsem tady.
Dnešice, Soběkury, Roupov a švihám to do Švihova na CP 2. Dokumentační foto před hradem do skupiny a sunu se dál.
Zase se snažím jet do nějakýho kopce a v hlavě mi k tomu zní Dromedár od Bow Wave. Jestli to neznáte, tak si to pusťte na jůťůb. Je to celkem výstižné:
…viděla jsem v nějakým dokumentu dromedára,
My rozbijeme prasátko a poletíme tam tam tam
Kde slunce denodenně paří
A tam tam
Kde vaří se ti mozek ve vlastní šťávě
Tam
Kde se páří udatní dromedáři a lítá tam bzučící havěť…
Ehm… jak to bylo napsáno v těch propozicích? Že „když minete zaoceánskou loď nebo vám přes cestu přeběhne stádo žiraf, zastavte, vyfoťte je a jděte spát.“ Dobrý, o pářících se dromedárech tam nic nepsali, jede se dál.
Němčice. Vytahuju z pytlíku na řídítkách powerbanku a je celá oblemcaná od něčeho bílýho… chvíli mi trvá, než mi to dojde a mezi elektronikou lovím zapomenutou tyčinku s bílou čokoládou. Při té příležitosti odlehčuju i další jídelní zásoby, po cestě je Plánice, tam je Coop a nějaký další potraviny.
Asi hudební den nebo co, pro změnu mi v hlavě zní „Anděl perutí mách“ od Petra Bendeho …se vším smířené závojnatky plují vodou tam a zpátky… já teda smířeně šlapu do dalšího krpálu a pluju ve vlastním potu. A jsem zvědavá, co všechno můj mozek v těch svých závitech ještě objeví. Za chvíli si asi začnu zpívat znělku ze Slunce seno a taky třeba Svišti na golfovým hřišti. A bude mi to připadat normální…
Plánice. Hlášení místního rozhlasu. Zalejzám do těch očekávaných Potravin a zjišťuju, že si asi budu muset večeři ulovit po cestě v lese. Z pečiva tam měli akorát rohlíky v pytlíkách po deseti, a to fakt nevím kam bych dala a prý že to jinak neprodaj. No co, si dám večer ten sejra na tatranku a je to.
A je to tady! Obec, která má v názvu hory. Nalžovské Hory. Když vidím ty krpály před sebou, beru to nějakou klikatou oklikou a do Rabí přijíždím od polí. Zřícenina je v růžovém nádechu červánků, i když sluníčko zapadá na druhé straně. Zajíždím za kopec k přístřešku a Vintířově studánce, takže je to dneska i se sprchou 🙂
den 6: nahoru, kam jinam.
Ráno v sámošce v Rabí jsem se pěkně rozšoupla. Kromě základní výbavy a pár kusů zeleniny navíc jsem si pořídila i nějaké chlazené kafíšto a nějakou mazací lučinu (kterou budu muset sníst hned, protože je pravděpodobné, že by ji jinak stihnul stejný osud jako zmíněnou tyčinku s bílou čokoládou).
Začínají sem najíždět turisti. Gps dneska ani moc neprotestuje, a tak vyrážím. Než jsem se vymotala z obce, ještě jsem zakufrovala do nějaké části, kde akorát otvírali místní občerstvení a před ním stála cedule, kde místo nabídky stálo: „přísný zákaz čůrání a kakání mimo naše wc“. Ok.
Stoupám na Bukovník. Uvědomuju si, že prakticky všechno, co má v názvu něco s bukem, je na kopci. Anebo rovnou na krpálu jako v tomto případě.
Soběšice.
Proč.
To je.
Do kopce.
Furt.
Dostávám se do oblasti, kterou už tak nějak znám, a to vždycky potěší. Tím pádem ale jedu víc a víc pomaleji, jak si to tu užívám 😀 (Ta rychlost mě ale až zas tak moc netěší.)
Někde za nějakým hřbitovem asi na hodinu kempím a rozendavám všechny věci, aby mi na sluníčku uschly. U té studánky bylo ráno celkem vlhko, takže mi bylo jasný, že tohle musím přes den někde zařídit, pokud večer nechci nadávat, že mám všechno mokrý. Naštěstí je hic, takže se to všechno v pohodě dá usušit během oběda.
Je to trochu jako smažit řízky. Ne teda že by se ten spacák a všechno připálilo (i když k tomu to zas až tak daleko nemá v tomhle vedru), ale je potřeba to každou chvíli obracet, aby to rychle proschlo ze všech stran.
Nahořany.
Že budou Nahořany nahoře, to je jasný, ale proč TOLIK????
A… ehm… ono se dá jet nahoru ještě víc?!?!?
Lčovice, Zálezly, Vlachovo Březí. Tam si jako březí připadá můj batůžek, do kterého jsem narvala nějaké další poživatiny na večer.
Husinec, Těšovice, Běleč. Tam koukám na další krpál před sebou, ale pak se mi nálada zvedá do závratných výšin a nemůžu uvěřit svým očím, protože podle mapy já nepojedu nahoru, ale po vrstevnici okolo! Ach! Koukám, že vedle té lavičky, kde jsem tohle zjistila, stojí jakási boží muka nebo co to je a že tím pádem tohle je určitě zásah shůry 😀 je tam vysochané srdíčko. Můj mozek teď ale funguje v úplně jiném módu a já chytám další záchvat smíchu. Fotím to a posílám do skupiny s komentářem: „…a zde vidíme cyklistické sedlo z doby kamenné.“ 😀
Sjíždím z trasy k Netolicím a nacházím fajn místo na spaní. Poslední noc v divočině.
den 7: poslední cesta pana prasete
Klap klap klap. Už je světlo a slyším koně a člověčí hlasy. Lovím ve spacáku telefon, abych se podívala, kolik je hodin. Ty živočichové choděj na vyjížďku v 5 ráno! Zkouším ještě spát, ale tohle byl takovej šok, že už neusnu a lezu se vyhousenkovat ven.
Dneska je můj last good day. Mám v plánu dojet do Zlaté Koruny a tam končím.
Tyhle poslední dny jedu míň a míň a užívám si to víc a víc. Ani se mi nechce věřit, že už jsem skoro v cíli. Ve svým cíli.
Frčím si to po hrázi mezi rybníky a užívám si, že to pro jednou není nahoru. I když já bych se ve svým případě ani moc nedivila, kdyby byl rybník do kopce! 😀
Lhenice, Coop. Pořizuju zeleninu, jídlo a pár koblih s vanilkovou náplní. Jednu pozřu na místě a tu druhou si nechávám na horší časy.
Svištím jihočeskou krajinou, na obzoru stoupá oblak z Temelína (podle kterého umí moje babička určit, jestli přijde změna počasí) a přijíždím do vyhlášených Holašovic obdivovat selské baroko. Upřímně mi přijde, že třeba Borotín tam u nás u Tábora je v tomto ohledu daleko malebnější… Poté chci jít obdivovat svíčkovou do zdejší restaurace, ale v půl dvanácté prý ještě nevaří, a tak si dávám jenom kafíšto. Svoje instantní jsem totiž už dopila ráno v lese.
Uvažuju, že se zajedu podívat ke kamennému kruhu nad obcí, ale nakonec to beru do lesa po žlutý, přece jenom už koukám i na čas, abych dojela do ZK nějak rozumně, dneska už mě čeká návrat do civilizace. Bohužel.
Po žluté značce jsem se vysápala na „cyklostezku“ vedoucí po vrstevnici, ale je to taková drncárna, že se nestačím divit. Tady jsem tu koblihu v pytlíku na řídítkách ještě měla…
Vytřesená do aleluja sjíždím k Bohouškovicím, které jsou známe nalezištěm opálů a na rozcestí ve stínu pod stromem si chci dát svačinu. Kobliha nikde. Skvělý. Zpátky se vracet nebudu, holt někdo najde kromě šutrů i zapařenou koblihu. Dojídám tedy plátkový sýr, který změnil své skupenství na bloček, užívám si výhled na Kleť, protože na ni nemusím stoupat a frčím si to do Křemže a dolů do Holubova. Trasu mám naklikanou nahoru na Třísov, ale jedu dál podél Křemžského potoka – prostě se to stoupání snažím oddálit co to jde 😀 Dívčí Kámen, nehorázná drncárna, sápání se nahoru a výhled na keltské oppidum.
Říkám si skoro na poslední chvíli, že bych taky měla takhle v divočině nafotit ty moje kolopytlíky, které vyrábím, ať mám taky nějakou dokumentaci přímo z terénu. Zastavuju tedy na rychlej fotošůtyng, dávám pryč triko, který suším na řídítkách od rána a nestačím se divit – Vedoucí výpravy Pan Prase, kterého vozím všude s sebou, nikde! Drncárnu kolem Bohouškovic na rozdíl od koblihy přežil, ale teď jsem ho vyklepala nejspíš někde v údolí u Dívčího Kamene! Normálně zdrhnul!
Jedu si to už tak pozvolna a vzpomínám, jak jsem tu tuhle byla na výletě někdy začátkem léta a přemýšlela nad tím, jestli se na to Okolo fakt přihlásím a jaký to bude a jestli to fakt dojedu až sem.
Tak jsem tady.
Zahýbám do ZK a užívám si sjezd do cílové rovinky. Fotím kolo na souřadnicích a zalejzám k jezírku pod lípy. Pítko funguje až moc dobře – když si jdu natočit vodu, jsem mokrá komplet celá. Což mi teda v tomhle vedru vůbec nevadí.
Ani mi nedochází, že jsem dojela. Píšu do skupiny. Pokouším se vypnout tracker, bliká zase jak pominutej a valím to na vlak do Budějic.
K Budějicům cesta,
ale že je ouzká…
To sedí. Jede se dobře a kupodivu i stíhám, ale je pátek odpo a cyklostezka podél řeky je obsypaná místními občany v plavkách, tak radši dost brzdím a kličkuju, abych pak v tý vodě neskončila sama, a ne svojí vinou. A plavky nemám.
Napadá mě, že bych ten tracker odeslala Alešovi do Žacléře odněkud přímo z Budějic, ale asi bych to moc neurychlila, když bude víkend a taky chci stihnout vlak, kterým se dostanu domů bez přestupu. Ten stíhám o pár minut, a dokonce jsem zvládla nastoupit do správnýho vagonu! (Při návratu ze Stezky Českem se mi totiž povedlo ve spěchu nastoupit s kolem úplně jinam, než bylo záhodno!)
A teď by měl přijít nějaký dojemný závěr anebo drsňácké sdělení kolik jsem najela a nastoupala kilometrů. Hmm… to by mě taky docela zajímalo, paní džípíesková z nějakého důvodu neuložila ten den se 124 km a ještě nějaké úseky, budu se s tím muset líp naučit. Podle map jsem to ze Žacléře do Zlaté Koruny měla 555 km, ale při tom mém stylu jízdy to určitě nakonec takové hezké číslo přesáhlo. Kopce nepočítám. Radši.
Každopádně můj mozek už teď začíná provozovat hemisfírtorming, co by asi mohly být kontrolní body příště… Technické památky? Rodiště zajímavých osobností? Filmová místa? …Hoštice sice byly skoro po cestě, ale nezajížděla jsem tam, měla jsem zpoždění! 😀