počátek nekonečna trojúhelníčků

Ta ultraspeciální přednáška byla součástí jakéhosi cyklu o alternativních materiálech a technologiích, který se konal u nás na FA ČVUT a po celém přízemí byly vystaveny různé zajímavé počiny od různých šikovných lidí. Mezi vystavenými objekty byla ke koukání (a dokonce i k ošahávání!) textilie s nalepenými laserem vyřezanými trojúhelníčky z dýhy. Dalo se to všelijak ohýbat, skládat, tvořilo to různé záhyby a tvary, byl to až takový jako sochařský objekt.

A jak to tak většinou bývá, člověk by se musel přinejmenším rozpůlit, aby stihnul všechno, co stihnout chce. Po dlouhém zvažování, jak tuhle situaci vyřešit, jsme se nakonec poslušně odebraly nahoru do ateliéru provozovat hemisfírtorming na téma svítilny a pokoušet se ze sebe vydolovat nějaký kloudný nápad. Ale po zbytek dne (a týdne a pak i nadcházejících měsíců) jsem už ty trojúhelníčky nedostala z hlavy a přemýšlela nad tím, jak tohle vytvořit, aby to bylo normálně použitelné a nositelné. A ne úplně složité na výrobu. A taky trochu o tom, k čemu by to vlastně bylo dobré…

Po cca půl roce někdy v dubnu 2014 mě konečně něco napadlo. Přišlo to úplnou náhodou jako vedlejší produkt snažení mýho mozku vyplodit výsledek nějakého dalšího zadání v ateliéru, které se mi zrovna nechtělo dělat (klasicky), nic mě k tomu nenapadalo (jako obvykle) a vůbec jsem to nestíhala (jako vždy).

Koumala jsem zrovna něco z takové té tenké pěny – ani jsem nevěděla, jak se ten matroš oficiálně nazývá, ale byla jsem jím fascinovaná. Zkusila jsem kousky zašít mezi dvě vrstvy látky. A ono to fungovalo. Složit… zmuchlat… narovnat… no a pak už jsem nemohla přestat. Potřebu toho, aby to bylo k něčemu užitečné, jsem vyřešila tím, že jsem si z toho vyrobila jakýsi futrál na všechno to svoje harampádí, které jsem každý den potřebovala tahat s sebou a lovila různě po kabelce. Třeba make-up, svačinu nebo kombinačky. Všechno jsem ládovala do něj. Taky ten futrál podle toho začal brzy vypadat. Ale vydržel všechno a kromě švu u zipu jsem ho nikdy nemusela opravovat.

Trojúhelníčky se mi pak válely úplně všude a nějaký ten futrál ode mě dostali k nějaké příležitosti snad všichni. A jak jsem tenkrát přišla na ten název už po těch skoro deseti letech (!) projektové šuplíkovosti upřímně netuším, prostě a jednoduše: nekonečné řetězení trojúhelníků. Slova infinity a triangle. Takže INTRINITY.

Na následujících snímcích si můžete detailně prohlídnout archivní dokumentaci 😀 tohle jsou totiž jediný fotky, kde je zachycenej ten můj první prehistorickej futrál, kterým to všechno začalo. První důkaz výskytu a rovnou v jeho přirozeném prostředí 😀 Tady jsme zrovna ve druháku patlali nějakej skupinovej úkol, což byla docela bžunda. 

foceno telefonem, který měl dokonce ještě tlačítka. Takže fakt celkem dávno 😀 …no, květen/červen 2014. Tak jenom nějakých 10 let…