o cedulkách

I když to jsou takový cancourky a vůbec se to nezdá, tohle byl důvod, proč se to všechno rozjíždělo tak dlouho a pomalu.

Cedulek, aka etiket, jsou v zásadě dva druhy: etikety s logem tak jako na ozdobu a pak etikety s povinnými údaji. To jsou ty, co se všívají do rubu (protože moc na ozdobu nejsou) a často škrábou.

Ty první – brandové – není povinnost na výrobku mít, a co se týče výroby, vypadá to jednoduše.

Ty druhé, které vypadají často nepřehledně, složitě na čtení a né úplně pohledně, ty tam být musí. Označování textilních výrobků vychází ze zákona a podle něj musí být výrobky, které jsou uvedené na trh, označeny povinnými údaji. A to jsou:

– název výrobku

– jméno výrobce/distributora

– materiálové složení v plném českém znění

– velikost

– údaje, které jsou nutné pro správné používání nebo údržbu výrobku.

Nepovinnými údaji jsou např. symboly ošetřování textilií – usnadňují orientaci spotřebiteli a jsou standardizované. Což znamená, že si do návrhu cedulky nemůžu nakreslit obrázek vaničky nebo žehličky podle sebe, ale pokud je tam chci mít, musím použít právě ty domluvené, licencované.

A tyhle cedulky musí být neoddělitelnou součástí výrobku po celou dobu jeho životnosti. Ehm… taky je jdete vždycky ustřihnout, aby to nekousalo? 😀

Ale je to vlastně nástroj pro komunikaci se spotřebitelem – umožňuje informovaný a zodpovědný nákup, ve fázi používání dává vědět, jak se o to starat, aby to vydrželo dlouho hezké a funkční, a dává vědět, jak s tím naložit na konci životního cyklu výrobku.

Jsou to takový dozorci, ty cedulky, tak se ani nedivím, že občas koušou…

No a teď ta zábavnější část s příběhem (pro mě je teda zábavná až zpětně).

Pokud něco tvoříte z nějakého hlubšího vnitřního důvodu, je to super, protože nejenže to něco řeší, ale má to i svoji duši. Pokud se pro ten výtvor vylíhne název z čista jasna, víte, že to je to ono, i když to třeba nikdo okolo nechápe. A pokud se se stejnou lehkostí vylíhne i logo, je to hotový. Já vím, že by to mohlo být líp čitelný, a dokonce jsem to i zkoušela různě předělávat, ale svoje dítě taky nejdete přejmenovat jenom proto, že ostatním se to nezdá…

Pochybnosti o tom všem nastaly z mojí strany až ve chvíli, když jsem zjistila, že nejmenší počet pro výrobu tkaných etiket (tištěné jsem nechtěla z důvodu seprání) je snad u všech firem 1000 kusů!

V tý chvíli nastaly dvě uvědomění:

1. částka, která vyjde při vynásobení cca 5 Kč za kus a
2. že to nejmenší možné množství znamená zásobu nejspíš na celej život!

A v takovou chvíli ten název i logo musí být fakt to ono a neprůstřelný na sto procent.

Mno… pro takové náročné situace se zde nabízí osvědčené řešení: nějakou chvíli to nechám uležet.

U jednoho jiného svého šicího počinu jsem se tohle snažila vyřešit metodou diy: nechala jsem si vyrobit razítko a pak jsem to na látku obtiskávala akrylem. A už vím, že tudy cesta nevede.

No a jak to tak člověk distribuuje po svých kámoších, známých a sem tam chytne nějakou tu zakázku zvenčí, přišlo prozření:

Buď to dělej pořádně, nebo to nedělej vůbec!

…tak proč si nesplnit sen a nepořídit si k vánocům 1000 kusů cedulek? 😀

Nakonec to tedy dopadlo tak, že nejmenší možný počet byl o polovinu vyšší, cena kupodivu nižší a nebylo to na vánoce, ale vyšlo to na Valentýna. Místo kytky, tu jsem nedostala.

Po převzetí jsem byla zvědavá a zároveň jsem se to bála otevřít. Děsila jsem se toho, že tak drobný vzor prostě dobře nevyjde. (A že si tím budu moct možná tak vytapetovat šicí koutek.) Naštěstí jsem zahlídla vzorek přicvaknutý zvenku krabice, no a to vám bylo radosti! 😀

PS: pokud honíš gramy a stříháš cedulky kvůli váze (a kartáček si lámeš vejpůl), věz, že ustřižením neušetříš ani půl gramu! 😀