Sekt? Ne, raději Divide!
Obojí je totiž Bohemia. A o obojí tak nějak jde na Novej rok – někdo čeká na půlnoc až si cinkne skleničkama, někdo žhaví internetové připojení, aby se letos konečně dostal na startovku a svoje rozhodnutí „jet se projet na kole“ tak zpečetil přihláškou …a pak se o devět měsíců později ocitl na náměstí ve Vyšším Brodě a došlo mu, k čemu se to tehdy upsal.
oznámení
Jelikož byl můj pobyt na trase nakonec poněkud kratší, než bylo zamýšleno, článek je o to delší 😀 Můj mozek funguje v souvislostech a vždycky vytáhne ze svých závitů nějakou detailní pamětihodnost ze stejných míst, z dob však proběhlých. Jakože se mi na spoustě míst vybavují vzpomínky, které teď cpu tady do textu. Tak toť na vysvětlenou a na uvítanou.
předehra
Tenhle legendární bikepackingovej počin jsem měla v merku už nějakou dobu a minulej rok (2024) mě napadlo, že bych se jako mohla účastnit. Jenže mě to napadlo v březnu, kdy už startovní listina praskala ve švech jako podsedlovka, do které se snažím vší silou (vůle) nacpat co se dá.
No, tak teď mám aspoň dostatek času se na to pořádně připravit, říkala jsem si. Ehm… jako kdyby se na takovou věc nějak kloudně připravit dalo.
V tom inkriminovaném týdnu v září roku 2024 našeho letopočtu jsem se shodou okolností vyskytovala venku na několik dní na kole taky a došla jsem uvědomění, že mám co dohánět hlavně co se otužilosti týče. Jsem vedromilná jak sukulent a ustlat si v přístřešku vedle jihočeského rybníka pro mě tudíž nebyla zrovna prosperující lokalita. Ráno jsem pocítila mlhavou realitu a myslela jsem na ty, kteří v tomhle budou spát třeba tejden! Little did I know… (jo, děsně se mi líbí tahle fráze, proto jsem to sem napsala anglicky). Nějak mi nedocházelo, že je možné, že se mě to o rok později bude týkat taktéž.
Já se prostě raději peču. Když se člověk ve vedru zpotí, někde se přemáchá a pak prostě jednoduše uschne. Když je ale venku počasí à la slimák (studeno a vlhko), je management ošacení a pocení o to složitější. No nic, mám rok na to se otužit. Nutno uvést, že pokusy probíhaly velmi pozvolna… až vymizely úplně.
Taky jsem z loňska pobrala poučení, že abych měla všechno v klidu, je nutné se do jižních krajin přepravit s předstihem a na místě přespat. Tehdy jsem cestou vlakem na svůj výlet potkala divoženku se stejně naloženým kolem a po krátké konverzaci jsem zjistila, že míří právě na Bohemku a do Brodu přijede za pět dvanáct. A to skoro doslova. Takže jsem se jala zkoumat možnosti ubytování, jenže ouha! Poněkud pozdě, všechny postýlky v Brodě jsou evidentně v obležení, nejspíše ostatních podobně postižených jedinců.
rozbřesk
Vlak v 6:46 z hlaváku to jistí. Drncám si to ještě za tmy přes rozkopanej Václavák, takhle brzo tu žádný davy neproudí, takže v poho. Dokonce ani České dráhy nehlásily svou oblíbenou srandičku změna řazení, což se mi stává tak v polovině případů, kdy jedu s kolem. A což reálně spočívá v tom, že z tý soupravy vyndaj vagóny, do kterých se dá kolo pověsit. Pro srandu králíkům, jiný vysvětlení nemám.
Nakládám. Podle aplikace by měl jet s kolem v tenhle podezřelej čas ještě někdo… a na poslední chvíli se tam skutečně ten někdo zjevuje: „Ahoj, to kolo je tvoje?“ „Ahoj, jo, taky na Bohemku?“ …to byl můj pokus o small talk, kam jinam že jo 😀 Líbí se mi, jak si všichni kolisti v terénu hned tykáme, prostě stejná diagnóza 😀 Já bych to vykání zrušila úplně. Vykám jenom proto, že to je pozůstatek mého slušného vychování a nebo ze setrvačnosti.
Vůbec se neznáme, ale náramně si rozumíme v soucitném popisu, kam jsme se co na to kolo snažili nacpat a jak to bylo hrozný! 😀 Je to Honza-nevím-jak-dál a nevím ani startovní číslo i když jsme pak na dvoře parkovali kousek od sebe. Takže nevím, jak a kdy (a jestli) dojel, protože Honzů jsou všude mraky. Jediný, co vím, je to, že má na řídítkách růžový gripy. Prostě Honza s růžovejma gripama 😀
Následuje porce trochu morbidního humoru, takže pokud patříte k těm, kteří se s Paní Smrťovou ještě neskámošilli a stále ji neberou jako přirozenou součást života, následující odstavec přeskočí.
Už se mi párkrát stalo, že když jsem cestou na kole potkala nějakou pohřebně laděnou událost, tak se koloakce fakt vydařila. Pokud to mám brát jako znamení, bude tenhle vejlet vážně stát za to:
Někde kolem Soběslavi slyším hovor spolucestujících o pár sedaček dál – jedna kamarádka líčí druhé, jak v těžké chvíli chytila totální výtlem. Prý zařizovala pohřeb pro několik členů rodiny velmi brzy po sobě. Jelikož byla už v té oné provozovně pohřební služby poněkolikáté, paní ji už znala a během vyřizování jí povídá: „Mohli bychom vám nabídnout množstevní slevu…“ MNOŽSTEVNÍ SLEVU NA POHŘEB! V prvních chvílích prej dost zírala, protože tohle člověk prostě nečeká, ale pak jí to přišlo tak absurdně mimo, že si nemohla pomoct a vyprskla smíchy! Pak se tomu ve vlaku s kamarádkou znovu smály a ještě přihodily vtípek: „…a bodíky sbíráte?“
(konec pohřební tématiky)
Na místě. Krásně se vyjasnilo, takže předstartovní atmosféra zalitá sluncem jak z reklamy, kde však neexistuje ufuněnost, odér bikepackerského pižma, ba ani zvrásnění zemského povrchu (jakože krpály). Což je sice moc hezký, ale reálně to znamená, že všechno, co ze sebe člověk svlíkne, musí nějakým způsobem nabalit, ovázat, omotat, zavěsit či jinak spojit se sebou nebo s už tak nabaleným kolem.
Využívám možnosti se nechat fotograficky zvěčnit u cedule s kachnou, teda husou (a pak si to dát na inštagrámy a připadat si drsně, haha). Tohle předstartovní focení u banneru s logem si vysvětluju jako: tohle je dokumentace vás v aktuální výstroji, podle které vás budou moct složky záchranného týmu identifikovat na první pohled a vaši blízcí na vás budou mít památku, že jste vypustili duši při něčem, co milujete. No uf, mě ta pohřební tématika teda bere!
Spoiler: žádné vypuštění duše se nekonalo. A pokud u někoho přece jenom jo, byl to ten případ, kdy to šlo zalepit 😊
Když jsem pak tu fotku viděla, došlo mi, proč jezdím tak pomalu: ty moje obří elfí uši vytvářej takovej aerodynamickej odpor, že to ani jinak nejde, čímž se moje tempo vysvětluje 😀
párty začíná!
Narozeninová 😉 jakože vážně, moje 😊 Sice o den pozdějc, ale… happy birthday to míííí! Co je lepší než mít číslo na dortu? Mít číslo na startovní cedulce! A hádej, kolik mi je! Tu 34 jsem si vyprosila už někdy v lednu, protože mi přišlo, že oslavit novej rok života výjezdem na kole do divočiny je prostě ten nejlepší způsob oslavy. Že bych si z toho udělala tradici a příští rok by bylo na cedulce 35? No, už se asi nechám překvapit, co dostanu, jestli pojedu. …a za x let budu organizátorům psát „letos bych prosila osmdesáááát“, budu si tu ceduli špendlit na chodítko a moje trasa bude měřit od kašny ke kostelu a na hřbitov 😀
Pomalu se zažíná schylovat k odletu do severních krajin. Honza (organizátor, bez růžových gripů) leze do své „kazatelny“ (schůdky u jedné z budov mlýna) a káže nějaké záludnosti, co nás na trase čekají. Vím už z mejlu o nějakých dvou lávkách, co se nacházej leda tak v minulém čase, ale podrobnosti neslyším, jelikož vedle mě žvaněj nějaký ostřílený borci o tom, že si ani nebrali spacák. No nic, nechám se překvapit.
Pomalu se suneme na náměstí. V mumraji si všímám toho, jak Tomáš, co pořádá 321Vabank a jezdí prakticky bez ničeho, zavadil pohledem o moje naložené kolo, které mi v tu chvíli ztěžklo ještě víc (pokud to vůbec jde) 😀 Ale svůj pětisezónní spacák si vymluvit nenechám! Jo kdyby někdo dumal, tak ta pátá sezóna… tak ta se nazývá setsakramentská zima! Všechno jinak ubíhá až nějak moc poklidně a zpomaleně, až teda konečně odbíjí poledne.
Ze zkušenosti z Okolo republiky, kdy mě všichni hned předjížděli, záměrně čekám, až se to trochu rozvolní a přidám se na chvost. Zírám, kolik nás je! Četli jste někdo Dlouhý chvost od Chrise Andersona? Nemá to s bikepackingem sice nic společného, ale pojednává to o tom, že úspěšný byznys spočívá v dlouhodobých prodejích a pestrosti nabídky, čili přeloženo: na chvostu jsou ty nejzajímavější záležitosti! Tak jedem.
Vím, co nás všechny čeká, není kam se hnát. Cvičně jsem si tenhle legendární Martínkovský krpál byla vyjet loni v létě během Česky Stezkem. No, vyjet… vyjít 😀
Taky jsem pochopila, proč má každá křížová cesta tolik zastavení. To se prostě normálně vyjet nedá. Proslulý had kol je na světě a i když chodím rychle (na rozdíl od používání kola), tady se prostě člověk nedostane nikam jinam než kam se zařadil na začátku.
Konečně přichází vyvrcholení! Cesta! A po vrstevnici! Co víc si přát?
Cože? Já jako někoho dojela? No, to bude nejspíš tím, že stál na místě a upravoval výstroj svého oře (anebo čůral). Čenda. Jedu dál. S tím jsem teda úplně nepočítala a přemýšlím, jak si zvládnu za jízdy během svojí ufuněnosti povídat s někým jiným než jenom se svým mozkem…
Po chvilce mě Čenda dojíždí a se slovy „vzhůru do Rakouska“ vzápětí mizí v zatáčce. A mně je jasný, že tohle je naposledy, kdy vidím někoho ze startovního pole na trati 😀
Za chvilku dorážím do Rakouska i já. Začínám si užívat takovej ten stav, kdy jsem konečně sama se sebou uprostřed divočiny (jakž takž), vypínám hlavu, jsem teď a tady a mým jediným „problémem“ je, že je to do kopce 😀
Vždyť ta cestička vlevo by se tak hezky jela… ne, my musíme tady vpravo, pěkně nahoru. Hele, nějaká dodávka, počkám, až projede… proč zastavuje? A proč z ní někdo vylejzá zrovna když tady funim? A proč má triko s logem BD a foťák v ruce??? Ještě to moje záfuňo zdokumentovat! Děkuju pěkně 😀
Můj dyzajnérskej mozek si nemůže pomoct a začíná uvažovat o tom, že ta letošní kombinace barev na triko je fakt docela pěkná. Většinou jsem na fotkách z minulých ročníků viděla nějaký ponurý a tmavý, takže ten světle zeleno-tyrkysovej podklad s červeným nápisem je opravdu fajn. Co by asi tak mohlo být příště? 2026… Dvojka je v mojí hlavě zelená a číslo šest má barvu fialovou… tohle spojení konkrétních a abstraktních věcí každý v nějaké míře prožíváme, skutečně to tedy existuje a jmenuje se to synestézie. Někdo to vnímá v barvách, někdo třeba se zvuky, tvary nebo s místem. Kdo z nás někdy nebloumal nad tím, jakou barvu má třeba pondělí nebo kde se na kole roku nachází červen?
Skrz kousek Rakouska dorážím na nejjižnější bod ČR a dál zpátky do vlasti. Zase se toulám do nějakých vzpomínek na loňské léto, kdy jsme tudy s kámošem jeli kus SČ a pak jsem to už sama dojížděla do Rybníka. Tehdy jsem už myšlenkama utíkala k záležitostem, které na mě čekaly po návratu do civilizace a uvědomovala jsem si, jak je tohle jetí a volno tak skvělý. Kousek před Horním Dvořištěm jsem tehdy potkala jakéhosi místního domorodce, co si nesl petflašku zlatavého moku a rozjařeným pozdravem „Dobreeeeej“ mě vytrhl z mého rozjímání o nadcházejících povinnostech. Já vím, že každý máme svých starostí dost i když to navenek nevypadá, ale tenhle živočich vypadal, že toho až zas tak moc neřeší.
Blížím se k Hornímu Dvořišti, vzpomínám na tohle uvědomělé setkání a před obcí zastavuju, přes cestu prochází procesí krav, tak dávám přednost. Za nimi zaměstnanec kravína, něco si s nimi povídá, pak se otočí na mě a: „Ahóóóóój“ To se mi snad zdá! Stejnej hlas, stejná intonace, jenom teda už ahoj – bodejť by ne, už se známe se z loňska 😀 jojo, byl to on, místní domorodec. Ještě že teda pasáček z Dvořiště Horního. Kdyby z Dolního, byl by to nejspíš pasáček z jiného oboru…
Kámen? Zde!
Z Horního do Dolního a konečně víc do divočiny. Šnečím si to ke Svatýmu Kameni, kde by teoreticky měla čekat ta bájná kremrole, podle rozpisu až do 18:00. Že je kolem 16:00 a tudíž to stíhám mi bylo trochu podezřelý a čekala jsem v tom nějakou kulišárnu. Najednou koukám, proti mně jede Honza organizátor, že jestli je u mě všechno v pořádku (naprosto, já jsem prostě jenom děsnej šnek) a že už to tam prý balej. Ale abych z toho taky něco měla, daroval mi tyčinku 😊 och, takový servis! To že je závod bez podpory? Tyčinku si schovávám na horší časy (které však nepřišly a dovezla jsem ji pak až domů).
U Svatého Kamene doplňuju vodu, něco zblajznu a poprvé od startu koukám na tracking. Radši ho zase vypínám 😀
Tenhle kámen, kolem kterého je tady postavená ta kaple, přežil z dob pohanských až doteď a je evidentně stále „používán“. To se mi líbí, mám tyhle divnomísta ráda. Dřív se přirozeně uctívaly přírodní záležitosti jako kameny, prameny, rozcestí nebo kopce (ehm, asi v pravěku nejezdili na kole). Církvi se to ale nějak nezamlouvalo a jelikož se to furt nedařilo lidem rozmluvit, aby na ty místa přestali chodit, začali na takových místech stavět kostely, kapličky a tak dále, aby se to teda využilo k tomu „správnému“ účelu. Koho tahle historie zajímá, doporučuju Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku od Čeňka Zíbrta 😊
A s tímhle balvanem, který je na 2 části, které se prý stále rozestupují, se to podle pověsti má tak, že až středem projede vůz, nastane konec světa. Radši to zkoušet nebudu, pro případ, že by to platilo i pro kolo. Přece jenom je ještě spoustu tras a míst, které chceme všichni na tomhle světě projet 😊
dvakrát do stejné řeky…
Sunu se do divočiny a zase na chvíli k sousedům. Zpátky do Česka to vede přes Malši, která je zatím sice malým potůčkem, ale začínám tušit ty kulišárny. A začíná noc (ehm, to by se hodilo pod předchozí nadpis, já vím). Pár kmínků a větviček, co se vydávaly za lávku jsme s Jimmym (to je kolo) zvládli na jedničku s hvězdičkou. A s měsíčkem. Ostatní to měli za světla. Já prostě musím mít vždycky něco speciálně 😀
I když už je tma, poznávám cestu kudy jsem si to štrádovala při SČ v roce 2022. Tady někde byl ten Jarošův most, jestli si dobře pamatuju… a v tu chvíli mi začíná trnout. Ty „mosty“ mají být nějak na začátku dva… neznamená to doufám, že… no do pr…kýnka zlámanýho, teda spíš celé mostovky, jak jako mám přejít tohle??? Jarošův most rozhodně nevypadal tak rozkošně jako v létě 2022 (viz foto). Teď jsem se na nějakou dokumentaci nezmohla ani náhodou. A vyjadřovala jsem se dokonce sprostě! 😀
Nakonec jsem vedle v potoce objevila narafičená prkna, takže konec napínání, normálně a nudně se sunu dál. Vůbec mě to ale v tý tmě nebaví. Provádím rozhodnutí dojet k přístřešku, ve kterém jsem už jednou spala, a i když to všichni ještě určitě drtí někde už o sto kilometrů dál, hodlám to dneska zabalit a udělat si to pro sebe hezký.
Do kopce, rozcestí, a tady už to někde bude. Jo. Dvakrát se ve stejném přístřešku nevyspíš anebo jo? Jen tak filozofuju… Protože i když je na svém místě a plně funkční a tudíž zdánlivě všechno stejné, tak lavice, stůl i prkna na spaní jsou jinak a ta prázdná plechovka od májky tu už taky není. Jenom ty mravenci tu furt pochodujou, ty nezklamali. Dobrou.
A ta Lesní správa, co kolem projížděla k ránu, jela v opačným směru než tenkrát.
den druhý
Po probuzení přemýšlím, jestli vylezu a zmrznu hned anebo až za 10 minut… Nakonec se teda soukám ze svojí ulity celkem brzo. Taky proto, aby se můj tracker na mapě začal hejbat a zase jsem neděsila organizátory svojí šnekovitostí, že jsem třeba v noci někde přimrzla… 😀
Odbočka na Kamenec. Což nevím, koho to mohlo napadnout, když jedeme na kole, ale je to tam moc hezké. Jako fakt. Doporučuju. 😊
Směr Pohoří na Šumavě. Mlha, nikde nikdo a nic, jenom já, ticho a křupání štěrku pod kolama. Naprosto unreal. Tak jsem byla ponořená do přítomného okamžiku, že zpětně zjišťuju, že jsem si téhle nádhery nepořídila ani jednu fotku. Což je na druhou stranu fajn, protože ty skutečné prožitky žádným médiem zachytit stejně nejdou…
V Pohoří se mi líbí hodně, ale tentokrát stavím jenom na fotku (jo, tady už jsem si vzpomněla) a frčím dál. A tady opravdu frčím i já. V opačným směru bych to fakt jet nechtěla! Pak Žofín, odbočka k historickému patníku a dál, teď už zas pěkně do krpálu.
Jsem vděčná, že trasa nevede přes Kuní a Kraví horu, ale pěkně kolem přes Hojnou a Dobrou Vodu. Před Dobrou Vodou potkávám stádo důchodkyň na výletě. Opatrně mezi nimi kličkuju a pak to radši vedu, abych je nevyplašila a všechny jsme to přežily bez újmy.
v Dobré Vodě na záchodě
To se dobře rýmuje, co? No a bez kontextu by to mohlo vyznít poněkud jiným významem, jakoby ten léčivý pramen způsoboval opravdu důkladné pročištění organismu. Ale má se to takhle: když jsem tu byla někdy minule, chtěla jsem si vyprat na místních záchůdcích, o kterých nejspíš ani nikdo neví, nějaké svršky, no a objevila jsem tam zásuvku. Má sice už nejlepší léta za sebou a je to na vlastní nebezpečí, ale ještě slouží, jak má. I tentokrát přinabíjím, co je potřeba a mezitím si nahoře na lavičce dávám oběd s výhledem do krajiny, kterou za několik hodin pojedu. Mezitím dorážejí důchodkyně, jedna z nich mi popřála dobrou chuť.
A zase další vsuvka z minulosti: tehdy v létě 2022 jsem si tady chvíli psala s kámoškou, že bych jejímu potomkovi poslala pohled, kdybych nějaký pohledy někde cestou potkala. Pak vycházím směr Horní Stropnice, ale ne po značené turistické, nýbrž lesem a pak k nějaké dřevěné zvonici a balvanu, co jsem našla v mapě, že se tam podívám (já jsem na ty šutry). Vycházím z lesa, povídám si s ovcema v ohradě a pak koukám – u cesty stojí samoobslužná vitrína s nabídkou nějakých knih a pohledů. Po pár krocích mi to dochází a povídám sama sobě: Miřičko, Miřičko, ty tady půl hodiny nazpátek básníš o tom, že bys potřebovala potkat nějaký pohledy a teď, když jsi je fakt potkala, kolem nich jen tak projdeš? Alou nazpátek a nějaký vyber! Jo. Všemohoucí Vesmír totiž nikdy nespí, takže bacha na to, co si kdo přejete! Protože by se to mohlo úplně v pohodě vyplnit 😀 Nakonec jsem jich tenkrát zakoupila hned několik, abych analogově zpravila kus famílie. A ta chuť… kdy jste naposledy olizovali známku?
Z Dobré Vody frčím tentokrát po červené směr Hor Strop, Cunkštejn a Terčino údolí. Nedělní odpoledne stane se pro mnohé chvílí nudy, a tak je nenapadne nic lepšího, než se jít promenádovat právě sem k vodopádu. Děkuju pěkně. Vyhýbám se procesím, abych nikoho nesejmula a uvažuju, jaký to tu asi musí být v nějakou úplně jinou denní dobu… nebo noční dobu… třeba v jednu v noci.
po schodoch!
Jelikož výťah opäť nechodí, je třeba zdolat toto poschodí. Žádnej tu samozřejmě není a trasa vede po zámeckých schodech záměrně. Tohle je prosím legendární vstup do Nových Hradů.
Výstup svižným tempem jsem si vyzkoušela někdy tenkrát během SČ, kdy jsem tady mířila na vlak a zjistila jsem, že se nádraží nenachází v obci, nýbrž o dalších deset kiláků někde jinde a přestávala jsem stíhat. Tentokrát si to hodlám vynahradit a zastavuju se snad na každým schodě. Jeden je totiž podle mých propočtů vysokej asi tak půl metru! Před podloubím nabírám dech na závěrečnou rovinku, ehm spíš schodinku, a chvíli jen tak okouním kolem sebe. Na větvi stromu nad sebou vidím bimbat se různé navlečené ozdůbky z přírodních materiálů. Jako třeba šnečí ulity. Hmm… dík za připomenutí 😀
A zní mi v hlavě ta píseň: štěkot smutnej kólie… ne, jinak:
fuňot zpoceného kólisty,
když stoupá krokem nejistým
do Nových Hradů zhurta po schodoch…
Doufám, že zrovna nikdo nepůjde, protože nějak nemám energii někomu vysvětlovat, že jsem si cestu rozhodně nespletla i když se tu nacházím s kolem a že jsem naprosto normální.
Je hele, modro-černej zubní kartáček, to tu musel vytrousit někdo z těch borců, co se jejich hygienické potřeby skládají pouze z kartáčku, pasty, jeleního loje a možná kousku toaleťáku! A ten kartáček vozí na rámu ve vnější kapsičce a pak to takhle dopadá 😀
Ani nevím jak, ocitám se na signálce do Velenic. A ráda bych napsala, jak si to po tý rovince svištím. Jako jo, jen to místy po těch panelech řekněme drncá do rytmu.
Zase Rakousko, tentokrát už poslední. Zato nejdelší. Mizím tedy do zahraničí. Cesta lesem pěkně ubíhá, dobře se mi teď přemýšlí, probrala jsem si v sobě tolik věcí, až se divím, že mi tentokrát ta jízda za tmy vůbec nevadí. Říkám si, že bych ráda spala někde blíž k civilizaci, že by tam mohla být nějaká louka posečená, tady je to samý roští. Mám ujeto za dnešek nějakých 97 km, když v tom se zas ozve ten Všemohoucí Vesmír. Domeček na konci obce, naproti louka u lesa, posečeno. Stovka to dneska nebude, balím to. Zadání splněno na jedna s několika souhvězdími. V domečku se ještě svítilo. Zabydluju se tajně pod břízama za hranicí dříví. To je paráda. A zítra už nadobro zpátky do Česka..
Ve Slavonicích na náměstí mají pizzu…
Mozku, už spi!
den třetí a rovnovážný stav
Ráno mě trochu vyděsila ultra kondenzace uvnitř a ranní rosa venku. Balím kolem šesté, abych nestačila navlhnout. A taky abych nevyděsila místní domorodce, v domečku se už svítilo. Děsná kosa. Chvíli jdu pěšky vedle kola. Jednak proto, abych se zahřála, protože když bych jela, tak by to kolem foukalo, a jednak proto, že se mi na ten mučící nástroj nechce sedat. Nakonec se ale přemůžu a využívám situace, že je to z kopce. A jsem ráda, že se mi do kapuce vejde celá hlava i s helmou 😀
Jelikož je potřeba, aby byl svět v rovnováze, tak když se v NH leze do schodů nahoru, musí se zákonitě lézt i někde dolů. Kdybych před těma schodama v tom malebném městečku neviděla vyjeté stopy kol v blátě, nejspíš bych měla vážné pochybnosti o své schopnosti orientace. Nebo o duševní způsobilosti trasérů, ale to sem psát nebudu 😀
Jedu kolem nějakých rybníků, na kterých se válí úplně idylická mlha, ale teda ta zima co z toho sálá, to je fakt něco! Jsem ráda, že jsem se včera nesnažila dojet to kilo, protože v těchto končinách bych spát fakt nechtěla! Ani ten flapjack jsem nebyla schopná rozdělat na první pokus. Využívám každé skulinky mezi stromy, kde si paprsky hledají cestu, ale hřát se jim zatím moc nechce. Na konci Rakouska vařím na lavičce kafíšto a pak se nořím zase do studeného lesa, tentokrát už ale u nás v Čechách.
Hele, veverka 😊 či-či-či-či-čí… ehm, jak se dělá na veverky? Víte to někdo?
Nová Bystřice, snídaně na louce a dále. Sjíždím do Maříže, kde je oproti sezóně liduprázdno. Vzpomínám, jak jsem si tu byla v roce 2023 během dalšího úseku SČ namalovat hrnek, abych měla ze svého putování originální suvenýr. Nutno podotknout, že po výpalu vypadaly ty moje malůvky jako z chráněné dílny 😀
Ve Slavonicích chvíli okouním před restauracemi a přemýšlím, do které zalézt, pak jdu ale radši do potravin dokoupit nějaké zásoby, protože s plným bříškem pizzy bych měla pocit, že žádné zásoby na cestu nepotřebuju a pak bych neměla co mlsat. Podmáslové houstičky, ty vypadají dobře… S těmi zásobami jsem to zase klasicky přehnala, což si plně uvědomím vždycky až venku u kola, i když bych mohla chápat, že když se mi ten nákup přestává vejít do helmy, je pravděpodobné, že bude poněkud větší, než je potřeba.
No takže radši rovnou něco odjídám a restauraci nechávám být. Během sváči koukám na hotel Alfa, kde jsme se tehdy s kámošem během SČ ubytovali. Měla jsem tohle originální nocležiště tehdy vytipované – v roce 2010 jsme tu totiž byli se střední kreslit na plenéru. Čas se tady hejbe ještě pomalejc než můj tracker po mapě, a tak můžu konstatovat, že před těma dvěma lety to tu vypadalo úplně stejně jako tehdy během střední. Teď je na ubytování ještě brzy, takže aktuální stav interiéru nezkontroluju, ale řekla bych, že sem můžu v klidu dát fotku z roku 2023 a bude to stále odpovídat 😀
Taky se tu odehrála událost, kdy jsme se stali součástí něčího příběhu na cestě 1000 Mil. To jsme si tu s kámošem dobalovali zásoby do batůžků (jako teď já), když se tu vyrojili kolisti s cedulkama na řídítkách (jako teď já, jen s jiným logem). Dva z nich k nám tehdy přišli s prosbou, jestli bychom jim nepomohli zprovoznit novej mobil. Tomu jednomu mílaři byl prostě jeho telefon odcizen, když si ho dal někde v kempu do zásuvky a na 15 minut vedle něj usnul. Takže se tady na náměstí v místním elektru rozhodl obstarat nový a my jsme prej vypadali asi jako schopně mu s tím pomoct. Říkala jsem si, že má docela štěstí, protože ten můj kámoš programoval i družici do vesmíru (jako fakt, VZLUSAT1!), takže zprovoznit telefon určitě nebude žádná raketová věda 😀
cesta do pr…
Konec rozjímání, jede se dál. U kostela Sv. Ducha si rozdělávám piknik. Mám v plánu trochu osušit tarp a další věci, ale zjišťuju, že můj vykoumaný a prověřený management balení vlhkých věcí tentokrát neobstál. A sluníčko se na to taky moc netváří. Náladu mi spravila rajská z pytlíku s těma úúúúžasnýma podmáslovýma houskama. Tyjo ty jsou normálně lepší než kdejaká pizza! Vařič stavím na kamenný podstavec kříže, tedy ehm, takového toho cvičebního náčiní, jak je na něm vždycky ten gymnasta v rozpažení. Snažím se mu to vysvětlit: hele já vím, že ta instantní polívka úplně zdravá není, jakože vůbec, ale nemusíš na mě za to zírat tak útrpně… no nepomohlo to, aspoň že mi do toho rendlíčku neskočil bungee jumping, když byl v tom postoji tak připravenej.
Takže polívka, houstičky, pak rovnou kobliha, luxusní kafo-bíločokoládová tyčinka, kterou si pořizuju speciálně na bp výjezdy a jojo gumáky s příchutí zeleného čaje. Zelený čaj v tuhém skupenství. No prakticky všechno, co jsem si nakoupila. Ale pomohlo to 😊 a navíc mám pořád tu darovanou tyčinku na horší časy… 😊
Místo dalších vzpomínek z výprav si teď vybavuju pověst o raubíři u Kunžaku odehrávající se v těchto končinách. O tom, jak Jan Jiří Grasel zvaný Honza Jirka tropil žerty a nepřístojnosti, až byl za to popraven. A jemu podobným se začalo říkat jednoduše grázl. Pověst vypráví o tom, jak jednou v lese potkal nějakou babču sbírající do nůše oklešťky. Poprosil ji, jestli by mu neskočila do vsi koupit připínáčky, že jí zatím nasbírá plnou nůši. Babča prý souhlasila, do vsi čiperně zaběhla a když se vrátila, měla skutečně nůši vrchovatou. Ale ten ničema tu dobrosrdečnou babku svázal, připínáčky vysypal na pařez a vší silou ji na ně posadil. A zdrhnul. (Radovan Krátký, Jihočeské pověsti) No, pro kolo by taková událost taky nebyla nejprospěšnější…
Tak se raději vydávám směr Ďáblova prdel. Jak jsem psala na začátku o tom uctívání šutrů… tak nevím, co za obřady ti naši předkové chodili vykonávat sem, ale útvar je to jistě zajímavý 😀
Selfie si fotit neumím, vždycky vypadám jak nevím co, ale kolo si tu vyblejsknu, to jo! Jako já vím, že jsem ho mohla opřít i jinde, o kousek vedle, ale… když ono tam v té škvíře těmi řídítky tak dobře drželo 😀
linka č. 34
Míjím průjezdní bod Pod Maršovskou třešní. Ten dosud visící banner s husou mě potěšil, ale nakonec jen prosvištím kolem, už se stmívá, chci ještě kousek ujet, tak tu kempit neplánuju. O pár vesnic dál mi dochází, že jsem asi měla. Nějak dneska nemůžu najít pelíšek, kde by se mi líbilo hajat. A navíc je všude mokrá vysoká tráva. Stavím za nějakou vsí u zastávky, takové té zděné s dveřmi, tam bude sucho. Vypínám garmina, no a s ním asi i mozek. Ono je inteligentní do zastávky nejdříve nahlídnout a až pak se začít radovat ze suchého přístřešku. Tady spát nebudu! Mohli by si tu uklidit!
No nic, zapínám všechno znova a startuju svoji vůli. Zastávka v další obci to jistí. Jen je tedy tak nějak skutečně spíše v než u. Večerní hygiena tudíž probíhá ještě před obcí – čistím si zuby někde ve křoví, abych jim tam neplivala pěnu. To zní celkem vztekle…
Cha! Čisto a útulno 😊 Akorát furt někdo chodí naproti k popelnicím s tříděným odpadem. Chvíli čekám, ale pak mi to začíná být fuk, rozdělávám ložnici a odpadám velmi nevytříděně.
Budíček na 4:40, protože nějakou dobu trvá, než se pobalím a první autobus jede hned po páté hodině. A nechci děsit svojí přítomností místní nevyspalé domorodce před cestou do práce. Možná by je to ale naopak probralo a měli by hned na začátku ranní směny co vyprávět 😀
Dokonce si pamatuju sen, ze kterého jsem se probudila někdy k ránu. Byla jsem v téhleté zastávce ještě s jednou kamarádkou z vejšky a s nějakýma dalšíma lidma. Tady v té zastávce jsme měli kuchyň s takovým tím starým sporákem s plotýnkama, na kterých jsme rozpejkali čokoládu. Ta se samozřejmě začala přiškvařovat, ale evidentně to byl nějaký záměr. Taky jsem se těch místních lidí ptala, jestli jim nevadí, že naproti u těch popelnic, jak jsou ty plechový vrata, že se tam tancuje streetdance a tudíž když se otevře, duní to v noci na celou vesnici. Prej ne, prej v pohodě…
Procitám. Koukám, kolik je stupňů. Dva. Ok. Po nějaké chvíli mi to přišlo podezřelé a koukám znova. Kleslo to na jeden. 1°C!!!! Mně se zdálo, že je nějak zimnějc… Pětisezónní spacák (který mi zabírá celou řídítkovou brašnu, protože jinej nemám) je v pohodě, ale karimatka začínala být podezřele měkká. Souhrou těchto dvou okolností se mi podařilo vylézt a vyrazit skutečně před příjezdem hromadné dopravy, a tak jsem dnešním prvním prostředkem, který odtud vyráží na cestu.
Linka číslo 34 směr Zahrádky, Žirovnice a Počátky, odjezd 5:08 hod. Nejdřív zase jdu vedle kola, abych se zahřála, jinak by to moc foukalo 😀 Pak to vede nějakým polem, všude jinovatka. Ve svitu předního světla se to hezky třpytí. A nahoře hvězdičky. Úplně vánoční atmosféra 😊 Je to fakt krásný, ale je to taková ta chvíle, kdy nehodlám dokumentovat vůbec nic. Jsem ráda, že ta jinovatka nevlezla i na mě! 😀
Už se vymotávám na nějakou normální cestu a každou chvíli zastavuju. Ne že by to bylo zas až tak do kopce, ale zírám na to pomalé rozednívání na obzoru. Ten první pruh světla. Ty barvy. Ta tmavě modrá, co se mění na fialovou a růžovou a pak do žluta.
Sjezd do Žirovnice už za světla. Zdravím nějaké živáčky, kteří moje nadšení neopětují, nýbrž zírají trochu vykuleně. To vypadám při zakuklení v nákrčníku vytaženým až přes nos, v brejlích, čepici, helmě a kapuci tak nesympaticky?
Počátky a konce
Z Žirovnice vylejzám zas nějakou křížovou cestu, za což jsem teď dokonce ráda, aspoň se trochu zahřeju. Poslední metry ve stínu a už… už… už jsem venku z lesa na straně kopce přivrácené ke sluníčku.
Čekají mě Počátky, ale podle mých propočtů tam budou otevřené v tuhle dobu jenom potraviny, takže stavím uprostřed cesty a jdu rozdělat vařič a rozmrznout čajem. Možná by byla někde dál i lavička, ale je mi to fuk, už je to kritický 😀 Ani nemůžu sundat tu čepičku z kartuše, abych mohla ten vařič našroubovat, jak mám zmrzlý prsty. Kdyby teď šel někdo třeba se psem, docela by se to hodilo, ale nikde nikdo. Pak se mi to teda podařilo, dokonce i otočit páčkou a zmáčknout zapalovač! To je výkon! Jsem skvělá! Po částečném rozmrznutí uklízím vercajk zpátky do brašen a kde se vzal tu se vzal, nějaký místní běžec, zimně oděn v kulichu a legínách, usmívá se od ucha k uchu. Je to první živáček po cestě, s kterým evidentně sdílíme stejné nadšení vyrazit ven, i když je tam jak v Antarktýdě. To se nemohl jít proběhnout o 10 minut dřív a pomoct mi s tím vařičem? 😀
Vyrážím vstříc civilizaci. No jasně, že byla lavička hned za tou zatáčkou!
Na náměstí zaparkovat před obchodem a jdu se ohřát. To je vám takovej luxus se procházet v uličkách vietnamský sámošky, když je tam zapnutej přímotop na plný pecky!
Venku mě čekalo chlupaté překvapení, které se mi ochomejtalo kolem kola. Kočka v počátcích v Počátcích 😀 (rozuměj kotě v obci Počátky) Mělo tolik energie, že zas hned někam zmizelo, tak doufám, že už umí bezpečně přecházet přes silnici.
Další část cesty se nesla už spíš v uvědomění, že vzhledem ke všem možným okolnostem, ať už kolovým či civilním, to budu potřebovat letos někde utnout. Můj trapnohumor s výčtem všemožných detailů se pozvolna mění na dojímací fráze a tyhle poslední desítky kilometrů si snažím užít na nějaký čas do zásoby.
Za 4 dny nejsem ani v půlce, ale není všem trasám konec, já to prostě moc nehrotím 😊 A kolik km jsem doteď ujela absolutně netuším, to kdyžtak vysosám doma z garmina. Pokud mě to bude zajímat. Ale nevím to ani teď, když dopisuju tenhle článekpár dní před vánocema.
Přes Sv. Kateřinu a pár vesniček, pak si to vyšlápnout pěšky na Křemešník. A pěšky taky dolu, protože přes ty šutry jezdit neumím. K Pelhřimovu se blížím úzkými pěšinkami, kde šutry střídaj kořeny. Nevím, jak ostatní, ale já neumím jezdit ani přes ty kořeny 😀 V čem jsem už ale mistr, je slejzání a nalejzání každejch pár metrů. Protože když už to vypadá slibně jetelně a dám tomu šanci, naschvál to zase nejde 😀 Mohla bych tuhle disciplínu nějak pojmenovat. Jako je indiánský běh, tak tohle je taková jako indiánská jízda 😀
V Pelhřimově to mám akorát na vlak, takže si ani nestíhám prohlídnout krematorium. Tak kdyžtak příště. Píšu zprávu „vedení“ a vypínám tracker, který pak smutně bledne na mapě.
No nic, pěkné to bylo. Děkuju všem zúčastněným a třeba zase někdy 😉
epilog
Už doma, druhý den. Jdu na roh do potravin koupit pár poživatin. Otvírám dveře a můj mozek na pár prvních vteřin uvažuje, jestli si brát košík, nebo se mi to vejde do helmy…