já to šiju... na EVU!

V prvním případě se jedná o samičku Homo sapiens, v případě druhém jde o etylenvinylacetát. Taková ta tenká pěna, co je dole na obrázku.

Ani už nevím, jak jsem tenhle matroš někdy tehdy kdysi objevila, ale pamatuju si, že mi přišel naprosto úžasnej, co se týče vlastností. Flexibilní a houževnatý zároveň.

A jak jsem tehdy ty futrály začala šít, netušila jsem, jak to celý chytit jako značku, co bude fungovat, jak s tím začít jako rukodělný byznys, jak to dostat mezi lidi… (na tom pracuju doteďka).

Tak si říkám: co s tím? …zkusím to strčit do nějaký design soutěže.

Ale ouha. Někdy tehdy před těmi deseti lety se začala v těch soutěžích mezi kritérii hodnocení objevovat ta bájná udržitelnost. Tehdy to ještě byl takovej trochu abstraktní pojem, do kterého jsme si mnozí tvůrci pomalu vlejzali. Ono člověku je jasný, že je potřeba upřednostňovat materiály, které nejsou jenom recyklovatelné, ale už recyklované. A pak znova recyklovatelné k tomu. A tak pořád dokola co nejvíc cyklů to jde. A hlavně nevytvářet něco, co není potřeba, že jo…

No a já si říkám vždyť to šiju z umělotin! A vytvářím vlastně kompozit! Recyklovatelnost kompozitních materiálů je často dost složitá. Furt jsem měla někde v hlavě kontrolku s tímhle přece nemůžeš jít ven. Prostě mi přišlo, že tohle nemůžu dělat.

Hmm… co s tím (podruhé). Zkoušela jsem tehdy místo šusťákovin použít bavlnu nebo něco, co nevyrostlo v továrně. Ale prostě to nebylo ono. A co dát dovnitř, aby to pořád tak hezky fungovalo na to tvarování?

Tak jsem to nechala uležet. Občas ode mě někdo nějakej ten futrál dostal k narozeninám a já jsem pořád všude tahala ten původní, pořád držel… Neustále jsem se snažila vykoumat, co s tím vším provedu dál.

Až po x letech mi to docvaklo! I když se to bude nejspíš vyvíjet dál a třeba i dost jinam, pro teď je to právě ta cesta. Celou dobu jsem to řešení měla před nosem! Teda spíš na dně skříně 😀

PS: na Evu to opravdu nešiju, u stroje jsem oblečená! 😀

To be continued. Přímo tady!