...a pak jsem se asi kompletně zbláznila.

Co potom bude následovat je maximálně to, že budete poslouchat komplimenty svého okolí jako „hmm… zajímavé“, „to je zvláštní“ anebo „já tomu nerozumím“. Na to poslední jsem už vymyslela uspokojivou reakci: „Moje umění zase nerozumí tobě“. (V tomto okamžiku už většinou žádné další námitky nevyvstanou.)

No a… a tak jsem prostě ušila takovýhle neforemný hábity ze spooooousty trojúhelníčků. Podle slov některých jedinců mi prej hráblo. Jsou to takový jako… oblečky. Divnooblečky.

Pak jsem si to pěkně odmodelkovala na dně bazénu pod Barrandovskými terasami, fotili Lenka s Michalem. A byla děsná kosa! A jako fakt nevím, co k tomu napsat. Prostě to vzniklo. Tak nějak samovolně. To byl vždycky vopruz muset vymýšlet hlubokomyslnej popisek k něčemu, co vzniklo nějak jakože přirozeným vývojem. Ofiko popis, který dávám do portfolií (a který jsem samozřejmě musela vyplodit zpětně), je trochu nudnej. Měla jsem dřív přesvědčení, že všechno musí vzejít z nějaké hrozně duchaplné inspirace nebo myšlenky. Občas ne. Prostě mě to jenom děsně bavilo a tohle z toho vzniklo. Já za to nemůžu!

A vlastně ono to má takovou jako outdoorovou dohru, takže se to sem i celkem hodí 😀

(plot twist haha)

Šila jsem to myslím mezi lety 2015-2017, fotili jsme to na podzim 2018 no a na to focení jsem sháněla bílý holinky. Bílý holinky! Jako všude měli v bílý barvě akorát nějaký à la svatební s mašlema. Tak jsem našla nějaký černý, co měly kupodivu bílou podrážku a doma jsem pak vyštrachala plechovku bílýho spreje. Rekvizity připravený, fotky skvělý, ale potom si člověk říká, co s nima… a že se to někdy může zase na něco hodit… mno… Většinou se mi stává to, že se mi ty dlouho syslený věci na něco hoděj, až když se odvážím je po x letech vyhodit.

Cha!

O pár let později se naskytla příležitost jít s kámošema asi třídenní šifrovačku. Bloudění se to jmenuje. Kam se jde, se luští postupně podle šifer, takže vlastně nikdo neví, co všechno bude po cestě potřebovat. A tohle opravdu není o tom, že se člověk sbalí jako na každej jinej trek a všechno je ok. K vyluštění je kolikrát potřeba nějaká speciální věc, třeba krejčovskej metr nebo obal na gramofonovou desku… Něco se dá předvídat, k čemu to asi bude dobrý mít s sebou, něco člověk pochopí až na místě (např. když ten obal na gramodesku nemá), něco se dá něčím nahradit, ale něco je na tom seznamu „povinné výbavy“ opravdu pro srandu králíkům. V tomhle případě spíš organizátorům (samotným Bludičům až zpětně). Ten rok co jsme to šli my, to bylo na téma Dobytí Severního pólu od Cimrmana, takže bylo na seznamu kromě jiného např. sněžnice, míč proti trudomyslnosti nebo houser. Ultralight verze míče proti trudomyslnosti je nafukovací míč do bazénu (ano, ten z fotek! Koukám na to!) a housera jsem vyřezala z molitanu odporovým drátem. Protože jsem neměla houbu na mytí ve tvaru kachničky a dyzajnér si prostě poradí vždycky. No, o celé výpravě bych mohla napsat další slohovku, ale… ono mělo celý 3 dny pršet! Jakože lejt! Jediný boty, který by to vydržely a který jsem kdysi nosila na geocachingový výpravy, už dávno nebyly nepromokavý. A taky se nacházejí bůhví kde. V zimních kotníčkových bych si v lese připadala poněkud nepatřičně a plátěný tenisky to nedaj. Odjezd zítra… Co teď?

No teď… teď je ta chvíle, kdy jsem triumfálně a zcela dobrovolně (protože mi nic jinýho ani nezbývalo) vytáhla svoje bílý holinky z fundusu rekvizit, protože teď se fakt hoděj! Jako vážně! Připadala jsem si fakt „originálně“, ale byla jsem jediná, komu zůstaly nohy aspoň trochu v suchu.

(výprava se konala po českých luzích a hájích, na hory holinky nedoporučuju.)

Tak to jen tak nakonec, až se zase budete rozhodovat, jestli máte tu věc vyhodit nebo jestli poslechnout ten pocit, že by se to mohlo ještě někdy na něco hodit.

PS: ty holinky bílý nezůstaly.

PPS: ty holinky furt mám.

PPPS: A mám už taky pořádný boty, abych si ty holinky znova brát nemusela 😀